Co možná nevíte o vedení ohaře a slídiče

Zavedení mladého psa do praxe může trvat tři sezony. 

Není myslivec jako myslivec, což v plné míře platí i o vlastnostech a charakteru loveckých psů. Pokud jste měli někdy možnost na vlastní oči vidět, jak se při honu chovají myslivci, kteří vedou ohaře nebo slídiče, pravděpodobně potvrdíte, že v honitbě řeší většinu dosledů postřelené spárkaté zvěře, ale i dohledávky drobné zvěře. 

Nejen tím se jejich pes liší od ostatních. Při honu je klidný a poslušný. Chodí většinou při noze svého pána a pouze na jeho pokyn jde prohledat místa, která ostatní psi vynechali. Klasickým příkladem jeho chování může být vzlet bažantů, ke kterým se jeden přes druhého paprskovitě sbíhají všichni psi, aby marně hledali bažanta spadlého do trávy. Kromě toho jediného, který čeká až psi odejdou, a jeho pán mu ukáže peří v místě dopadu bažanta. Teprve teď může začít volným krokem sledovat stopu. Jakmile bažanta najde, živého nebo mrtvého ho přinese a odevzdá pánovi. 

S honem na zajíce je to podobné. Psi se sbíhají ke střelenému zajíci. Tahají se o něj. Je slyšet křik a nadávky. Padají další rány. Zasažený zajíc odebíhá s postřeleným během, jako by mu v myslivecké hantýrce jeden přidal. Psi, kteří se za ním ženou mu dýchají na záda. Třebaže jsou povzbuzováni vracejí se s prázdnou. Trpělivý pán může svého psa znovu zapojit do práce. Nasazuje ho na stopu po které pes vyrazí poklusem. Z dálky je slyšet vydávání. Pak se na horizontu objeví pes se svou kořistí. V zubech nese vůdci zajíce. Psa těší, že pánovi udělal radost. Jen jeho pán nejlépe ví, jakých výkonů je schopný. 

Kdoví, proč se člověku chce říct: „Škoda, že takových myslivců a takových psů je v honitbách jako šafránu.“ 

Jisté je, že vést  lovecky upotřebitelného ohaře nebo slídiče v myslivecké praxi je o velkém odhodlání, trpělivosti, důslednosti a skutečné zodpovědnosti. Zavedení mladého psa do praxe může klidně trvat i tři sezony.