O lovcích a lovu

Datum:
21.2. 07:42
Autor:
Leier Václav

Lovectví bylo pro člověka způsobem jeho existence. Četná svědectví o tom, že lidé nebyli  jen sběrateli rostlin a plodů se nezachovala jen v kresbách na stěnách jeskyň. Lovectví se postupem času nestalo jen povoláním určité části lidstva, ale také ušlechtilou zábavou nebo sportem. Nejen šlechtici by potvrdili, že zpevňuje vůli, zaostřuje smysly a rozšiřuje vědomosti o zákonitostech přírody. Není náhodou, že v literatuře i  výtvarném umění ztvárnění přírodních a loveckých motivů představuje zobrazení vztahů člověka s přírodou a jeho sepjetí s životním prostředím. O tradici lovectví, a smyslu pro „krásu lovu“zajisté vypovídají i rozsáhlé sbírky loveckých trofejí na našich hradech a zámcích.

 

Lov nejen jako strhující podívaná…

Při čtení různých loveckých dobrodružství člověk reaguje zrychleným tepem srdce. Z literatury se dozvídáme, že podobné pocity intenzivně prožívali i lovci při pořádání štvanic na lovnou zvěř při královských lovech ve Francii a Anglii. Parforsní hon na lišku není v Anglii ani dnes mrtvou legendou. Je chápán, jako sportovní disciplína. Populární způsob lovu zdomácněl i v Rusku, kde se knížata za vlády Ivana Hrozného horlivě zabývala pěstováním chrtů a jejich křížením s místními psy. Od 16. století se štvanice na zvěř staly jedním z nespecifičtějších projevů životního stylu ruské aristokracie. Mimochodem věděli jste, že štvanice byly ještě v 19. století pořádány i u nás v rovinách kolem Pardubic a Hodonína?

Psi pro lovy „beze zbraně“  

Největší chloubou ruských chovatelů psů a ctitelů lovů „ beze zbraně“- lovů s chrty- bylo v 19. století uznávané domácí plemeno ruských dlouhosrstých chrtů, ve své době bez konkurence, pokud šlo o rychlost, ostrost, odvahu i sílu. Křížením horských dnes prakticky vyhynulých krymských chrtů  se staršími typy ruských chrtů a anglických honičů bylo vypěstováno nové plemeno krátkosrstých chrtů, klidnějšího temperamentu a vynikajícího zraku, kteří se rozšířili na jihu Ruska, na Ukrajině a v Polsku. Rozmanitost ruských chrtů, která byla výsledkem dlouhého křížení činila značné potíže při uznávání plemen. U některých jedinců se prosadily spíše rysy domácího severského původu, naznačující pokrevní příbuzenství  s vlčáky, lajkami nebo přímo divokými vlky. Svědčí o tom barva i hustota srsti, „vlčí tlapa“ anebo vlčí způsob pronásledování kořisti a útoku. Co dodat? „Chyť ho!“ zněl povel, kterým lovci s početnými psími lájemi udávali svým odolným a vytrvalým chrtům při štvanicích směr. Přes všechny výhrady, které byly proti štvanicím se psy vzneseny z hledisek humanitních, či „sportovních“ historické prameny svědčí o rozšířenosti tohoto způsobu lovu.

 

 


Další články